Nejprve myslím nebude od věci, když krátce přiblížím, jak se vyvíjel výběr lokace letošní Tour. Prvně letošní organizátor nastínil pobytové oblasti od Českého Těšína po Beskydy. Což vzhledem k aktuálnímu vývoji Covidové situace na Karvinsku přehodnotil a před koncem července nabídl variantní trasu z Pardubic směrem na Český ráj, na kterou jsme i vyrazili. K organizační stránce ještě patří volba termínu, kdy po loňské zkušenosti ze závěrečných dnů výletu, během nichž předčasně odjela téměř polovina jeho účastníků, byl termín změněn na úterý až sobotu. Sice i toto řešení zasahovalo do dvou klasicky týdenních dovolenkových turnusů, ale už ne výrazně tolik a přinesl neděli na aklimatizaci, či potřebu přechodu na běžný režim, jak kdo chce. Změna to byla k lepšímu, alespoň tak se shodli všichni letošní účastníci, kterých ovšem paradoxně k tomu bylo o celých pět méně, než loni. Každopádně i příští rok by výjezd měl proběhnout ve stejných dnech. Co se třeba ještě ukázalo jako vhodné následování, vyplyne z popisu jednotlivých dní. Zbývá doplnit, že organizace se naplno ujal Kuba P., když nakonec sám rezervoval kempy, objednal vlak a vymyslel trasy. Shodou okolností úvodní den téměř kopíroval začátek výpravy z před sedmi let, kdy jsme dojeli až do Českého ráje, a tam strávili tři noci (tenkrát Tour trvala 6 dní). Tentokrát jsme se této turistické destinaci pouze přiblížili a třetí den zamířili k Rozkoši, kde jsme shodou okolností už také pobývali, a to o rok dřív v 2012.
Na závěr úvodu ještě nástin lokality dalšího ročníku, to projevil spontánní zájem o plánování Laďa Š., prý spolu s Milanem Ž., ale už dříve se do éteru dostala varianta zopakování cesty do Kunčic, jejíž první ročník bude mít za rok dvacetileté výročí, čili někoho napadlo, k čemuž bych se i já přidal, provést zopakování si této cesty v podobě jakési retrojízdy, alespoň v rámci startu a cíle, jet by se muselo pochopitelně jinudy než tenkrát. Tak uvidíme.
Den 1. út 28.7. na kole Zbraslavec – Skalice, odtud vlakem do Pardubic, dále na kole do kempu u Poděbrad, délka dle gps měření Polar 8,3+62,9=71,2 km, výstup 210+10=220 m, klesání 210+70=280 m
Tentokrát jsme ze Zbraslavce vyjeli pouze dva (Zdeněk K. a já-Jiří K.), před osmou nás za Drnovicemi dojel Milan Ž. a ve Skalici jsme se setkali se zbývajícími třemi členy ranní části expedice, jimiž byli Martin S., Laďa Š. a Jakub P. V podvečer se k nám u Kolína připojil ještě Pavel K., přijezdší tam odpoledním vlakem, abychom byli pro letošek komplet.
Vyjeli jsme rychlíkem ze Skalice n/S v 9:30, abychom vystoupili v Pardubicích ani ne za hoďku a půl. Navigace v podobě nalezení správné cesty na Kolín se ujal Milan, tudíž jsme se celkem bez obtíží dostali na kýženou Labskou cyklotrasu. Prvním naším nezdarem byla nutnost odložení oběda v Kladrubech, kde bylo ve snad jediné zdejší restauraci plno, přitom bylo už čtvrt na dvě. Daleko větší potíže nám však mohl přinést Kubův proražený plášť těsně před Týncem n/L, který se mu podařilo sehnat a vyměnit až s pomocí jednoho místního cyklonadšence, načež jsme konečně ve zdejším kempu Marina našli příhodné místo k obědu, no a jelikož bylo už půl čtvrté, tak zaplať pánbů za to.
I na doporučení místních jsme odtud opustili trasu podél Labe a mohli projet dnešní nejhezčí asi tříkilometrový úsek lesem do dědiny Jelen. Tímto jsme se vyhnuli Kolínu, abychom navštívili pouze asi 2 km od něj severovýchodně ležící Ovčáry. Zde nám pivo v místní hospodě zaplatil hned naproti bydlící Zdeňkův švára, což samozřejmě nebylo zrovna náhodné setkání. V nedalekém Velkém Oseku jsme se jednak opět napojili na Labskou cyklotrasu a taky se k nám zde připojil Pavel. Zbývajících pár kiláků do kempu Golf ležícího před Poděbrady už bylo zcela pohodových, na rozdíl od většiny předchozího dne, kdy více než nastalé vedro vadil po většinu času poměrně vydatný protivítr. Do kempu jsme tak po náročné první etapě, ač zprvu se zdála podle profilu pohodovou, dorazili až k osmé hodině. Večer jsme hodlali zakončit u piva, které zde však snad jen toho dne neoplývalo patřičnou chutí, tudíž jich nebylo tolik, ale dalo se to oželet neb předtím při zastávkách během dne jsme jich okusili nespočet lahodnějších.
Den 2. st 29.7. Poděbrady – Sobotka, dle mého měření 59,5 km, výstup 400 m, sestup 340 m
Druhý den jsme asi v devět vyrazili severním směrem nejprve opět podél Labe, abychom se po 10 km v Nymburce od něj odpojili a vydali se severovýchodně k první zastávce na pivo v Bobnicích, kousek od výrazné novorenesanční zvonice uprostřed návsi. Dále jsme pokračovali na oběd do Dětenic, poměrně známého (mimo mě) gastronomického úkazu v podobě neotřelého až syrového vystupování obsluhy zdejší Středověké krčmy. Nutno dodat, že jídlo i obsluha splnily naše (mimo mě, že) nemalá očekávání. Následovalo nikoli zhlédnutí odpoledního programu (snad nějakých rytířských kratochvílí) u přilehlého zámku, ale dnešní největší výšlap do obce Lično při zdolání asi 90 výškových m na necelých 2 km. To už dalo leckterým z nás zabrat (mě už ani tolik ne, neb mě dával zabrat jakýkoliv kopeček). Zbylá trasa vedla na sever až do cílového města Sobotka (s počtem asi 2400 obyvatel) ležícího při jižním okraji CHKO Český ráj. Počasí bylo opět krásně slunečné, tentokrát už alespoň bezvětrné, což přineslo ve výsledku snazší etapu než předchozí den. Přijeli jsme poměrně brzy, zhruba před pátou, tudíž jsme stihli ještě za teplého počasí vlézt do bazénu a navečer se vypravit na jídlo do města, kde se nám poštěstilo na náměstí objevit restauraci Pošta k dalšímu povedenému gastronomickému zážitku neb v kempu to, jak třeba Milan vyzkoušel, ač se přímo zeptal, zda je ten poslední guláš dobrý, nebylo to pravé ořechové.
Den 3. čt 30.7. Sobotka – Stará Paka, dále vlakem, na kole Jaroměř - Česká Skalice
39,4+ 18,5 = 57,9 km, stoupání 760+105=865 m, klesání 655+69=724 m
Začnu možná zbytečným pohledem na prve nastíněný, ve vlaku prvního dne už jen několika účastníky skutečně zvažovaný, přejezd celé trasy této etapy po svých. Měla vést větší částí Krkonošským podhůřím a mít (podle mnou vyhledané na mapách.cz) 94,4 km s převýšením 1667 m (!). Nebylo tedy s podivem, že Jakub už před odjezdem připravil a počítal s úpravou na přejezd části trasy vlakem. Že už po prvním dnu k provedené úpravě původní trasy nepadla ani zmínka, nebylo s podivem. I ta zkrácená verze totiž stála za to;-).
Vyrazili jsme opět po snídani kolem deváté severovýchodně nejprve k Troskám. Původně chtěla část výpravy počkat v hospodě pod zříceninou, než si ji ostatní prohlédnou. Leč ona restauračka byla před desátou zavřená, tak jsme nahoru vytlačili kola všichni. Prohlídka byla fajn, jen pivo v kiosku se dle našich měřítek nedalo požít. Následoval průjezd Újezdem pod Troskami (s výrazným pseudorománským kostelem) a Libuní odkud se začalo zprvu pozvolně stoupat k PP Cidlický hřeben se zříceninou hradu Kozlov, zde asi ve výšce 455 m.n.m. přišel krátký sjezd a dokončení prvního z dnešních Kubou nám vskutku opatrně oznamovaných stoupání. Vyšlapali jsme až na nějakých 505 m.n.m. blízko Alainovy vyhlídkové věže, s kterou jsme se z pochopitelných důvodů v té chvíli nijak nezabývali. Následoval sjezd do Brodecké Lhoty na nějakých 355 m.n.m., kde nám Kuba doporučil krátký odpočinek neb jediný věděl, co vzápětí přijde. No, nebylo to nic hrozného, přestože v části byla cesta tak strmá a kamenitá, že se nedala jinak než vytlačit, což bylo možná lepší než jet třebas mírnější kopec. Pod zříceninou hradu Bradlec jsme byli v 474 m.n.m. a pak už jen mírným průběhem vyjeli na 560 m.n.m. blízko zříceniny Kumburk. Zbylé asi 3 km byl sjezd do Staré Paky, kde jsme tak akorát stihli rychlík. Ještě že nás vedl Kuba, jenž z nás oplýval nejvíc energií, jinak nevím, kdo jiný by byl schopen zajistit lístky během těch pár minut, které zbývaly do odjezdu vlaku.
V Jaroměři jsme byli asi za tři čtvrtě hoďky a samozřejmě první bylo nutno vyhledat hospodu k občerstvení se. Přes průjezd centrem pevnosti Josefov jsme zamířili po cyklostezkách mimo frekventované silnice k 18,5 km vzdálenému autokempu Rozkoš. Dorazili jsme tam kolem sedmé. Že je to vyhledávané rekreační místo plné už nejen stánků s občerstvením, ale i jiných atrakcí nemusím asi příliš rozvádět. Poté co jsme se vykoupali a poměrně stejně rychle, avšak pro některé ne hned, rozklíčovali, kde se dá dobře najíst, jsme v daném stánku strávili zbylý večer. Abych nezapomněl, ještě jsme během večera museli rozhodnout o dalším pokračování naší výpravy, neb se objevil nápad zůstat u Rozkoše i následující den a místo přesunu do Potštejna (asi 59 km) a poslední den dlouhého návratu po vlastních domů (91 km samozřejmě přes Křetín a Sulíkov na závěr) jet poslední den na vlak do Pardubic. Po těsném výsledku hlasování jsme zůstali u Rozkoše i poslední noc.
Den 4. pá 31.7. Česká Skalice – Havlovice a zpět, 43,6 km, stoupání i klesání asi 455 m
Snídali jsme ve stánku, co jsme strávili večer, nakonec jiný jsme snad už ani nenavštívili, krom Martina S., který po večeru v Sobotce přešel na jiný stravovací režim. Chvilku po desáté jsme vyrazili do blízkého Babiččina údolí, kterým jsme víceméně projeli, abychom pak postupně začali vyhledávat okolní zříceniny. Rýzmburk jsme ještě minuli bez většího zájmu, před Červenou Horou jsme ledabyle odbočili na opačnou stranu, dále jsme převážně údolím Úpy dojeli do Havlovic, jejichž úhlednost už z dálky, poté i z blízka, nešla přehlédnout. Jak už kolikrát lidé umí zvelebit svoje obydlí, zde i řekněme větší část obce, a zjištění, že tato byla vyhlášena vesnicí roku 2007, mě už potom nijak nepřekvapilo. Cestou zpátky jsme už neminuli výstup na nedalekou zříceninu hradu Vizmburk a pokračovali příjemnými lesními úseky do Červeného Kostelce a dále neméně přívětivými cestami v terénu a posléze po okrskových silnicích k začátku naší ranní trasy kousek před Č. Skalicí. Následná obhlídka pomníku Spícího lva bitvy z roku 1866 všem ještě k uspokojení zvídavosti nestačila a tak jsme se ještě ve čtyřech vydali zpátky k Ratibořickému zámku a pod ním ještě absolvovali prohlídku mlýna a mandlu. Večer jsme se opět sešli v „našem“ stánku k poslednímu společnému večeru. Některým už docházely peníze, takže panáků nakonec nebylo naštěstí ani tolik, kolik nás jich bylo schopno pít.
Den 5. so 1.8. Česká Skalice – Pardubice, přejezd vlakem, Skalice - Zbraslavec apod., na kole asi 64,8+8,3=73,1 km stoupání 145+70=215 m, 200+10=210 m,
Po obvyklé kempové snídani ve stánku jsme asi ve tři čtvrtě na devět vyrazili do Jaroměře stejnou trasou, jakou jsme přijeli. Tam jsme v Josefově uhli doleva a přes několik dědin po cestách polních i asfaltových se napojili u Lochenic na Labskou cyklostezku, po které jsme dojeli do Hradce Králové. Po cestě jsme udělali jen jednu větší pivní a polívkovou zastávku v Předměřicích u nádrže Správčický písník, s tím že oběd si dáme v nedalekém Hradci. Kubou a Martinem před několika roky naposledy navštívená čínská restaurace už na daném místě nebyla, tudíž jsme jedli až v restauraci Na soutoku u Labe v jižní části města. Jídlo celkem v pohodě, jen ani tam nešlo platit kartou. Zbylá cesta do Pardubic po Labské cyklostezce proběhla v klidu i proto, že na Kunětickou horu jsme se rozhodli nevyjet. Hradů asi už bylo dost, ale spíš času nebylo tolik nazbyt. Nakonec jsme stihli tak akorát poslední pivko v bistru u Labe kousek před nádražím, tudíž časově všechno klaplo téměř dokonale. Rychlíkem zpátky do Skalice n/S a dojezdem k domovům pro nás letošní Tour definitivně skončila.
Jestli nějaké shrnutí, tak snad jen zprvu drobná zjištění, že fotografka v turisticky vyhledávaném místě vás nemusí fotit jen pro vlastní zábavu, takže jí klidně můžete hned poslat někam, nebo že stánek s nabídkou osmi polévek nebude, co se týče kvality jídla, ten nejvhodnější... Počasí vyloženě vyšlo, bylo zcela bez deště, převážně slunečno, teploty příznivější blíž koupání než kolu, ale dalo se myslím zvládnout obojí. Do řad zúčastněných mohu poslat chválu jak za předvedené výkony, a jestli někdo k náročnosti trochu brblal, tak snad jen když se to od něj očekávalo;-), tak i za vcelku rozumné večerní diskuse, kterým se podařilo nevklouznout do politických, či jiných zbytečně ožehavých témat, o což se zasloužili především neúnavní baviči Kuba se Zdenkem, oba oplývající zřejmě spíš větším objemem než přesností své paměti, čehož při své vtipnosti a fantazii dokáží využít mnohdy až neskutečně. Tolik krátká psychologická sonda;-). Kubova organizace byla nejen proto skoro až vzorná. No a že nějakej přejezd (jako ten Do Staré Paky) mohl mít o dost míň výškových metrů, ale vedl by třeba jako ten zmiňovaný jinou krajinou než lesem, což je, aspoň pro mě stále, ta nejmilejší, je otázkou širšího pohledu nejen těch metrů, že. A zmiňuji to hlavně, jako řekněme možnost přístupu pro příští plánovače;-). Díky všem za další povedený ročník a snad zase na tom příštím nazdar!
Náhledy fotografií ze složky STKZ Bike Tour 2020 Labe-Podkrkonoší
