Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co bude s planetou...

23. 12. 2020

 Náhodou jsem natrefil na článek v čas. Téma (50/2020 z 11.12.) s názvem „Dvě verze naší budoucnosti“ a podtitulem „Co bude s planetou na konci století?“. Nebudu vás zahlcovat celými jeho šesti stránkami (viz. můj komentář níže), neb vím kolik má každý času nazbyt, ale nedá mi to, abych malinkou ukázku přece jen nevybral, jež může napomoci představivosti a vůbec.

  David Attenborough uvádí, že letos nás na planetě žije již 7,8 miliardy, jen 35 procent souše pokrývá divoká příroda a v ovzduší lze naměřit 415 částic na milion. Za jeho života se tedy počet obyvatel více než ztrojnásobil, divočina ubyla o polovinu, a naopak skoro o padesát procent přibylo v ovzduší oxidu uhličitého. „Přírodu jsme kriticky zasáhli. Třetinu rybích populací jsme snížili na kritickou mez, každý rok pokácíme 15 miliard stromů, čtyři pětiny sladkovodní populace v důsledku znečišťování, regulací a přehrad zmizelo. Divoké nahrazujeme. zkroceným, sedmdesát procent ptactva jsou domácí ptáci, hlavně kuřata, tvoříme přes třetinu váhy savců na Zemi, šedesát procent jsou savci, které chováme na maso, zbytek od myší po velryby tvoří pouhá čtyři procenta“

 

  Dá se tomu nevěřit? Dá se to vstřebat? .... Text pokračuje neblahou vizí budoucnosti při setrvání u stávajícího vývoje. Jinak obsahuje další témata dokreslující okolnosti ze života na planetě, či fungování přírodních procesů, plus s až úžasnou naivitou jsou zde uvedena řešení ke změně tohoto stavu (snad vydávané za záchranu). Takhle, krom výše uvedených dechberoucích srovnání dále nenacházím nic objevného, resp. nevěřím, že by většina z toho mohla někoho překvapit, na rozdíl od logicky vyplývajícího dopadu v podobě široké reflexe, jíž se stále nedostává, když neberu mezinárodní dohody o ochraně klimatu aj., k nimž je pak postoj nemála těch, co se k nim (naoko) staví, spíše projevem čirého pokrytectví, čehož zářným příkladem jsou naši (nejen) vládnoucí politici.

 

A jako bonus jsem vybral dvě odpovědi z rozhovoru s Alexem Cornelissenem, výkonným ředitelem Sea Shepherd, dnes nejznámější globální neziskové organizace, která se zabývá mořským životem. Název: Pokud zničíme život v oceánech, zahubíme sami sebe, vyšlo v časopise 7.G 26.2.2020. [https://sedmagenerace.cz/pokud-znicime-zivot-v-oceanech-zahubime-sami-sebe/]

 

Pro končící desetiletí je charakteristický nástup greenwashingu, politických a mediálních kampaní, jejichž cílem je přesvědčit veřejnost, že kupované výrobky nebo používané technologie jsou k životnímu prostředí neutrální. Lze narazit například na produkty „trvale udržitelného rybolovu“, jenž v důsledku představuje jen další ekologickou zátěž. Jaká rizika představují například rybí farmy?

Rybářský průmysl se systematicky pokouší přesvědčit koncové zákazníky, že existují trvale udržitelné metody rybolovu. Skutečnost je taková, že je prakticky nemožné kontrolovat rybolov v oceánech, není možné na něm držet hlídky. Pochopitelně i tam loví rybáři, kteří dodržují a ctí pravidla, ti jsou ale v menšině. ... Ani nákupčí, natož koncový spotřebitel, nemají žádný způsob, jak ověřit, že „jejich“ ryby byly skutečně pořízeny legálně. Na celém prodejním řetězci totiž participuje řada prostředníků a zprostředkovatelů, u nichž si nemůžete být jistí ničím. Jedinou výjimkou je, pokud si ryby koupíte z ruky do ruky přímo od toho, kdo je vylovil. Ani u něj si ale nemůžete být jistí, zda je nechytal zakázanými metodami, zda se nezbavuje odpadu do moře, a tak dále.

V jádru jde však o to, že oceány byly vyloveny do té míry, že rybolov může za několik desítek let zcela zaniknout, a proto rozhodně nejde mluvit o jakékoli formě udržitelnosti. I proto se v posledních letech rozšířily rybí farmy a veřejnost se podařilo přesvědčit, že svět jde zachránit tím, že namísto divokého lososa budete jíst ty z umělého chovu. Jenže tyto obří sádky mají mnoho negativních dopadů na životní prostředí. V malém prostoru žije natěsnána obrovská populace, v níž se velmi snadno rozšiřují nemoci a paraziti. Stačí, aby do volné přírody uprchl jediný exemplář, a zlikviduje celou přirozenou místní populaci. Tyto farmy jsou navíc extrémně náročné na kyslík, v Norsku jej dokážou „vydýchat“ celému fjordu, v němž zákonitě uhyne ostatní fauna. A konečně, na to, aby losos v sádce přibral jeden kilogram živé váhy, potřebuje několik desítek kil jiných divoce žijících ryb. To se rovněž s jakoukoli udržitelností neslučuje.

 

Což nás přivání k tématu bycatch (vedlejšího nebo nechtěného úlovku, ryb, které jsou sice vyloveny, ale již ne zpracovány, a jsou proto zmrzačené nebo mrtvé házeny zpět do moře — pozn. aut.). Lze jej nějak eliminovat, nebo alespoň regulovat?

Tím nutně otevíráme téma dnešních metod rybolovu, které jsou pro většinu ekosystémů mimořádně destruktivní. Kvůli lovu tuňáků uhyne mnohonásobně větší množství jiných ryb, a to zejména žraloků. Vlečné sítě dlouhé i několik kilometrů „luxující“ mořské dno ničí veškerý život v cestě. Taková loď je na moři dva měsíce, představte si, že byste jeli kamionem s podobnou sítí napříč Afrikou a všude za sebou zanechávali třeba kilometr široký pruh, v němž nic nepřežije. Právě novodobé metody a specializace na vybrané druhy mají za následek, že jiné se na místě nevyplatí zpracovávat, jednoduše je vyhodíte, protože zabírají skladovací a zpracovatelské kapacity.

 

Napadá mě už jen dodat, jak by se mi tímto "ulevilo", kdyby tohle byly Pelíšky...