V novinách jsem objevil dva texty, jeden byl něco jako analýza, či popis okolností k obecnému jevu, druhý byl rozhovor. Přestože spolu nijak nesouvisely, jejich vyznění mě přivedlo je spojit do jednoho příspěvku, jehož tématem je výchova k vzájemnému respektu. Je až neuvěřitelný jak lze výchovu dělat jinak. Toto má být info, kterým směrem je třeba se vydat;-).
1) Nejprve trocha teorie v krátké ukázce. Není to žádná bomba, avšak snad i proto je to hodně zajímavé, nemluvě o poučení.
...
Podstatou respektujícího vztahu je ohled na potřeby i odlišnosti druhého. Respektující výchova musí brát ohled na vývojovou úroveň dítěte. Ale také na jeho potřebu bezpečí, autonomie, potřebu mít vliv, potřebu úcty a důstojnosti. Respektující rodič samozřejmě nenechá své dítě, aby nabančilo slabšímu, a učí ho řešit bez použití násilí i rozmíšky se stejně silným dítětem: „Druhé bít nesmíme. Když se nám něco nelíbí, můžeme to říct. Vidím, že si oba chcete hrát se stejnou hračkou. Tak jak to uděláte, kluci?“ Respektujících komunikačních i výchovných nástrojů, které fungují, je opravdu dost. Poskytují současně velmi dobrou výbavu dětem samotným, až se jednou budou chtít zastat oběti šikany, aniž by agresi hrotily.
...
Celé vyšlo v příloze Orientace Lidových novin 5.3.2016, na webu EDUin v odkazu zde.
2) Výběr z rozhovoru. Tady jde, dá se říct o realizaci obecné myšlenky nebo vysvětlení jejích zásad, jejíž potřeba byla naznačena v článku výše. No a jelikož v této podobě na netu není, tak je tato část něco delší, včetně krátkého seznámení úvodem;-).
NEVÝCHOVA je ryze český směr, který od A do Z vymyslela pedagožka Kateřina Králová. Ve svých principech je ale shodný s nejnovějšími trendy panujícími v Americe. Koncem loňského roku vyšla v českém překladu například kniha AHA! rodičovství - Jak přestat křičet a začít žít s dětmi v harmonii od psycholožky Laury Markhamové. Společným jmenovatelem Nevýchovya AHA rodičovství je vůle rodičů skutečně naslouchat dětem a brát vážně jejich pocity. Pokud je dítě "zlobivé", nemají rodiče kárat a vysvětlovat, ale zlobení naslouchat a hledat v něm příčinu. Dítě totiž podle těchto teorií nikdy nezlobí bezdůvodně.
Nevýchova předpokládá, že člověk se musí vzdát všech tradičních výchovných prostředků: bití, vyhrožování, trestání, ale i chválení a odměňování. Co vám pak ale zbude?
Jak dítě donutit, aby dělalo, co chceme? Myslím, že jde o to, stanovit si, co vlastně od výchovy chci. Jestli chci, aby na konci bylo poslušné dítě, které dělá to, co jsem řekla. Nebo aby tam byl zdravě sebevědomý člověk, který ví, co chce, a zároveň je citlivý k druhým. To nikdy není buď A, nebo B. Partnerská výchova, o kterou nevýchovní rodiče usilují, spočívá v tom, že dobře se musí cítit oba. Pokud si tedy řeknete, že chcete vychovat sebevědomé, citlivé dítě, vyjde vám z toho, že žádný z těch tradičních nástrojů stejně nejde používat. Nemohly by fungovat v dospělém světě, tak proč by měly fungovat v tom dětském?
...jak se tedy vychovává v Nevýchově?
Vzájemným respektem. Skutečným, žitým zájmem o to, proč dítě říká nebo dělá to, co říká a dělá. Je třeba se ptát, jak určitou situaci vidí dítě, a zároveň být schopní dát mu najevo, jak bychom si to představovali my. A hledat řešení, v němž se budeme cítit dobře oba.
Pro spoustu rodičů je asi představa, že by se měli svého předškoláka ptát na názor, dost nová. Většina z nás vyrůstala v prostředí, kde děti zkrátka poslouchaly dospělé ...
No ano, spousta rodičů tady asi zbystří. Ale když říkám, že rodič se má s dítětem na všem domluvit, nemyslím tím, že dítě má vládnout, že ho necháme, ať si dělá, co chce. I "nevýchovný" rodič je v komunikaci tím dospělým, který ví, jaké následky může mít třeba přebíhání silnice bez rozhlédnutí. Podstata Nevýchovy je v tom, že věříme, že když dítě něco říká, má pro to důvod. Vždycky. Berme prostě děti stejně vážně, jako bereme dospělé. Ony pak nebudou mít potřebu být v opozici. Nepůjde už o to, že je tady nějaký rodič, kterého je třeba poslouchat, ale budete na řešení té situace dva.
Děti už někdy od dvou let mají velkou touhu vám vyjít vstříc, pokud jim to dává smysl. Takže ano, musíte dítě zastavit, ale pak se hned vraťte do parťáckého módu. Popište svoje pocity, řekněte: "Já jsem se o tebe bála." Rodiče obecně málo mluví o svých pocitech, jako by nevěřili, že dítě to zajímá, že tomu rozumí. Je to velký problém českých maminek. Jsou specialistky na to, že nalijou všechnu svoji energii do péče o dítě, a zapomínají na sebe a na svoje pocity. Ale tak to nemá být. Protože když není dobře mamince, nebude dobře ani dítěti.
Dalo by se tedy říct, že většina problémů našich dětí jsou naše problémy?
To zní drsně. Ale v podstatě je to asi pravda. Podle mých zkušeností s tisíci maminek žádné zlobivé a nezvladatelné dítě neexistuje. Dítě dokonale nasává prostředí, ve kterém je. Učíme ho nápodobou, a vůbec si toho nejsme vědomi. A to se týká nejen chování, ale i prožíváni a celkového emočního nastaveni. Takže když vnitřně vřu, a přitom se tvářím jakoby nic, dítě velmi dobře cítí, že ta moje "pohoda" není upřímná.
Takže je lepší vybuchnout? Zařvat si?
Je dobré být autentická. Zastavit se, uvědomit si, že mi v té situaci neni dobře, a zeptat se sama sebe, co by mi pomohlo. A klidně to přesně takhle říct dětem: "Já mám teď hrozný vztek a potřebuju se jít uklidnit." To je jedna z nejdůležitějších lekcí, které mu můžete dát: že všechno se dá nějak řešit, že emoce v sobě člověk nemusí skrývat. Že mají právo je cítit.
Jenže svět není rodina. Každé dítě se dostane do situací, kdy se ho nikdo nebude ptát na názor. Jak se s tím vyrovná, když je zvyklé diskutovat?
Skvěle. Protože má přirozené sebevědomí, tedy vědomí sama sebe. Sebevědomí totiž není to, že je někdo namachrovaný a všechno dokáže. Sebevědomí je, že vím, kdo jsem, jak "to" mám já, jak "to" chci, a dokážu to okolí laskavě sdělit. "Nevýchovné" děti dokážou jasně říct, co potřebují a chtějí a co naopak nechtějí. Jsou zodpovědné samy za sebe, nezodpovídají se svým rodičům ani nikomu jinému. Víte, zodpovědnost je téma, které se týká celé společnosti. Pořád slyšíte někoho si stěžovat, že lidé jsou nezodpovědní. Ale základy toho jsou ukryté v rodině, ve výchově.
Dá se tedy říct, že naše úspěšnost v dospělosti se odvíjí od toho, jestli jsme schopni odnaučit se principy, ve kterých jsme byli vychováváni? Myslím tím princip odměny a trestu.
Hodnocení - odměna a trest - vytváří obrovsky závislostní vztahy. Když maminka říká dítěti, "to já tě nebudu mít ráda, když budeš takhle zlobit", vytvoří závislého člověka. Cítíte tu bolest? To dítě pak dělá všechno pro to, aby ho maminka měla ráda nebo aby ho pochválila, a přestává být samo sebou. A stejně se pak chová i v dospělosti.
Takže špatné je i chválit? Všude slýcháme, že pochvala je důležitá, že buduje sebevědomí.
Zase záleží na tom, jak chválíme. Neříkejme: "Ty jsi šikovná holčička!" To je nálepkování. Mluvte o pocitech - svých i dítěte. Řekněte třeba: "Z toho mám radost, co ty?" Tím dítě vrátíte zpátky k němu.
Na tomhle principu ale funguje celé školství. Můžeme doma vést děti k tomu, aby byly zodpovědné jen samy sobě, ale pak přijde škola se svými známkami a ony budou usilovat o jedničky. Co s tím?
Tohle se nám stalo s naším Jankem, synem mého partnera. Pyšně nám ukazoval jedničky a pochvaly a já jsem pozorovala, jak se na tom stává závislým. Že to nedělá pro radost z toho, co vytvořil a co se naučil, ale pro pochvalu samotnou. Tím pádem tady už vždycky bude potřeba někoho, kdo řekne: "Ty jsi šikovný." Takže já jsem se ho zeptala, jak je se svým výkonem spokojený on. Nejdřív to neuměl formulovat, ale časem jsme došli k tomu, že mi odpovídal: "Jo, mně se tohle povedlo a paní učitelka si to myslí taky."
Pro mě je výchova dětí ten nejtěžší úkol, před kterým jsem kdy stála. Dvacet let jsem chodila do škol, ale na to nejsložitější mě nikdo nepřipravil. Nevyplatilo by se znovu zavést na školách rodinnou výchovu, jakousi "vědu o rodičovství". Byla byste pro?
To je těžká otázka. Já si hlavně myslím, že náš školský systém se hrozně omezil na tu vzdělávací část a nepracuje s námi jako s lidmi. S tím, co prožíváme, co nás trápí, jak překonávat problémy a vyrovnávat se s traumaty. Vyrostly celé generace lidí, kteří nerozumí sobě, a tím pádem ani dětem. Kdyby to bylo na mně, tak se ve škole mnohem víc věnujeme tomu, jak věci vnímám já a jak je vnímá ten druhý. Pokud bychom tohle dělali, nepotřebujeme žádnou vědu o rodičovství.
Vyšlo v příloze Pátek LN 1.4.2016. Domovský web Nevýchovy není těžké najít.
Když to doplním, tak tomu říkám jít do hloubky, vzájemnou komunikací dobrat se podstaty věci, aby si ji děti dokázaly uvědomit. Čím dřív tím líp. Zásadní je, řekl bych, uplatnit svoje zkušenosti získané během výchovy a správně je využívat. V tom se skrývá ta hloubka v přístupu k věci. Nebo jinak - nepřemýšlet jestli budu za blbce, ale umět zachovat si při svém jednání odstup, o něj bude hned ta hloubka větší:-).
Jinak mě napadlo, že zásadní pro úspěšné naplnění principů Nevýchovy budou požadavky na rodiče, jež by měli vykazovat nemalou dávku odvahy, trpělivosti, sebevědomí a snad i důvtipu a nejspíš i dalších příhodných vlastností. Ale to jistě, po přečtení výše uvedených textů, pochopil každý vnímavý jedinec!;-)
