Skutečný rub globalizace
V protikladu např. k nostalgii, která jediná je cílem či výsledkem sledování programů nabízených televizí (jakoukoli stanicí a nejen poslední doby) přináším toto sdělení Václava Bělohradského uvádějícím na pravou míru jedno konstatování. Vyšlo v eseji „Co není rubem globalizace: nad jedním komentářem Jana Kellera“ na webu Deníku Referendum 12. 5. 2020.
https://denikreferendum.cz/clanek/31180-co-neni-rubem-globalizace-nad-jednim-komentarem-jana-kellera
Cituji závěrečnou asi čtvrtinu textu [do níž jsem vložil 2 vysvětlení z textu předcházejícího], tudíž to není tak dlouhé a myslím vynikne to zásadní:
Věk člověka
Tři Kellerovy pohromy [ten jako „lehkomyslně podceňovaný rub globalizace“ dle eseje uvedl 1) rozmach světového terorismu, 2) masové vlny migrace, z nichž jedna zaplavila Evropu, 3) koronavirovou pandemii] nejsou „rubem globalizace“, patří k normálnímu fungování západní civilizace, založené na Fergusonových šesti zabijáckých aplikacích [Niall Ferguson v knize Civilizace: Západ a zbytek světa našel šest klíčových charakteristik západní civilizace, které jí zaručily globální dominanci: konkurence (mezi nezávislými právnickými osobami), věda (ve službách průmyslové revoluce), právní záruky soukromého vlastnictví a zastoupení vlastníků ve vládě, moderní medicína, konzumní společnost, práce pojatá jako morální povinnost. Označil je formulí šest killer applications, protože zabíjejí jiné tradice jako „překonanou (barbarskou?) minulost“.]. Rubem globalizace je to, co jsme začali nazývat antropocén, věk, v němž „je lidská aktivita hlavní příčinou většiny současných environmentálních katastrof“.
Druhá kniha Lucretiova spisu O přírodě začíná alegorií „diváka troskotající lodě na rozbouřeném moři“: „Když se křižují vichry / a vzdouvají obrovité vlny / je sladko pozorovat ze Země loď troskotající v dáli…/… pro útěchu z toho, že nejsi vydán podobnému osudu.“ Má to být alegorie klidu, který člověku přináší stoická filosofie — ovládnutí vášní a smíření se s vlastní smrtelností.
Pojem antropocén vnáší do dlouhých literárních dějin této alegorie zvrat: pevná Země se sama rozbouřila, je pustošena vlnami sucha, požárů, povodní a jedovatých emisí. Troskotající loď by si dnešní pozorovatel mohl představit jako archu plnou pozemšťanů prchajících z devastované planety.
Zeměkouli nám „rozbouřila pod nohama“ invaze hyperobjektů, jak nazval britský filosof a umělec Timothy Morton objekty, které jsou všude, nemají časoprostorovou specifičnost a nelze je podřídit nějakému svrchovanému subjektu — třeba globální oteplování, plasty, fosilní ekonomika. Invaze hyperobjektů radikálně dekonstruuje způsob, kterým byla v tržním systému výroby a směny zboží definována odpovědnost za škody, které si soukromí vlastníci navzájem způsobují výkonem svých vlastnických práv. V globální technopolis jsou „vedlejší“ škody všudypřítomné, mají totální dominanci, například škody způsobené automobilovým průmyslem, leteckou dopravou nebo fosilní ekonomikou obecně.
Za škody způsobené naší planetě „neustále bobtnající“ vrstvou člověkem vytvořených hyperobjektů, která ji celou pokrývá, žádný soudce nemůže legitimně prohlásit nějakou skupinu lidí jako „odpovědné viníky“ a odsoudit je legálně k náhradě. Není k dispozici žádná metrika a žádný kalkul, který by umožnil ty škody legitimně vyčíslit a ohraničit.
Terorismus, uprchlíci a pandemie patří ještě do „světa před globalizací“, v níž se svrchované národní státy praly o své hranice. Skutečným rubem globalizace je globální anarchie: absence dohod a institucí, které by zajistily ve věku globální lidské moci místo na „obyvatelné“ Zemi pro budoucí generace.
