STK ZBRASLAVEC

Organizace letošní Tour se ujali Martin a Kuba. Už z plánovaných souhrnných 346,7 km mohl jít trochu strach (neb pamětná Dunajská anabáze měřila celkem právě 346 km, proto organizátoři zmiňovali možnost při nejdelších etapách využít vlak. Na což došlo leda vtipem, neb hrdinství zvítězilo;-). Přitom trasa nás vedla postupně přes přírodní útvary Dyjsko-svratecký úval, NP Podyjí, Jevišovická pahorkatina a trochu též Svratecká vrchovina, což se na profilech nemohlo nepodepsat. No, a délky etap nakonec byly samozřejmě oproti plánu o něco delší než naopak. Zda-li to mělo nějaký vliv na celkový průběh, nechám na závěrečný odstavec. Nejprve shrnu jednotlivé etapy/dny.

Den 1. po 25.7. Zbraslavec – Velké Pavlovice, délka dle gps měření Polar M400 101,9 km, průměrná rychlost 14,4 km/h, výstup 555 m, sestup 760 m

Ze Zbraslavce v osm ráno jsme vyjeli 4 (Radim K., Zdeněk K. Tomáš T. a já-Jiří K.), v Lysicích (já se znovu připojil až v Býkovcích) byl sraz s ostatními sedmi, jimiž byli Luboš K., Roman O., Jakub P., Martin S. a Milan Ž. Po trase (tuším někde před Hustopečemi) jsme ještě nabrali Honzu Z., aby nás do dnešního cíle dojelo celkem 10.

Úvodní část nás vedla do kopce na Žernovník (446 m.n.m bylo snad druhé nejvyšší místo celé letošní tour, to nejvyšší přišlo až asi šest kiláků před jejím samým koncem, tj. pátý den), odkud už to podle organizátorů mělo být až do cíle(!) prakticky dolů a tedy „zadarmo“. Jak se ukázalo, počasí tyto laické prognózy, dokáže řádně pozměnit. Před Brnem, mj. jsme projeli terénním úsekem ze Skaličky, dále Malhostovicemi a Kuřimí, jsme si zvykali na počínající pozdější parné odpoledne. Po poledni za Brnem nás už v tepelné výhni ani ne tak svlažoval, jako ještě víc trápil poměrně silný protivítr, což je prý tamní zvyklost, jak to okomentoval Honza D., se kterého jsme vyhledali v Opatovicích. Následovala obědová zastávka v restauraci Pavir v Židlochovicích. Odtud jsme odjížděli po půl páté, a jelikož do cíle nám ještě zbývalo 30 km, bylo jasný, že odhadovaný čas dojezdu do cíle o dost přetáhneme. Dál při cestě se k nám připojil Honza (asi v Nosislavi?), Milan s několika dalšími navštívil dceru (snad ve Starovicích), mezitím už trochu začala drhnout předchozí hladká navigace, jelikož se jelo víceméně po méně známých místech, takže se do mobilního vyhledávání zapojil kdekdo s dostupným vybavením, takže více než chvilkové neplánované rozdělení pelotonu se nepřihodilo, a do cíle jsme dorazili přece jen zdárně. Jen trasa byla nakonec o pár kiláků oproti plánu delší. Ve Velkých Pavlovicích jsme po Kubově naléhání, ač žízniví (jako …), ani nenavštívili hospodu, abychom nepřijeli ještě víc nevhodněji pozdě, než když jsme v 19:05 ke Kubovým známým konečně dorazili. Nutno říct, že unaven byl i Kuba, ovšem při pohledu na jeho zadní kolo za jízdy už to takové překvapení nebylo, neboť mu slušně švajdalo, a to prej už od Kuřimi! Značné vyčerpání v cíli jsme trochu zahnali vydatným osvěžením vícero džbány vody, jimž jsme dali přednost před nabídnutým natočeným plzeňským (ale nejspíš jen proto, že bylo údajně ze 14 dní naražené bečky). Později večer už to bylo přece jen čím dál lepší i díky absolvování slíbeného koštu ve sklepě našich hostitelů. Připravené jídlo a hlavně tedy to víno byli výtečné. Za to ještě i tady mohu moc poděkovat!

Den 2. út 26.7. Velké Pavlovice - Nový Přerov, 48,4 km, Ø 17,3 km/h, výstup 120 m, sestup 110 m
Pro očekávaný brzký ranní déšť nás domácí ubytovali v garáži, díky čemuž jsme nemuseli stavět stany, a přečkali onen ranní déšť, během něhož si Kuba nechal v místním cykloservisu opravit kolo, my ostatní vydatně posnídali, načež pršet přestalo a kolem 11h jsme tak mohli bez komplikací vyrazit na dnešní organizátory ohlašovanou především „odpočinkovou“ etapu. Po krátké zastávce v Rakvicích u rybníka (se zavřeným občerstvením neb bylo pro koupání nevlídno, což pro nás neplatilo i včetně toho koupání), jsme pokračovali směrem na Lednici. Tuto jsme s úspěchem od východu obkroužili, přitom si dali u Janovýho zámku první dnešní pivko, abychom spěchali se schovat na oběd do nějaké hospody v Lednici před blížícím se deštěm. Až na druhý pokus vyšla Myslivna u nádraží. Déšť skončil tak nějak podle našich potřeb, abychom mohli vyrazit bez zbytečného meškání dál, aniž bychom třeba nakoukli do centra. Při rybnících jižně od Lednice jsme s jednou zastávkou už na víno dál projeli jižním okrajem CHKO Pálava, též z jihu tentokrát zcela minuli Mikulov a po ještě jedné občerstvovací zastávce v Březí dojeli téměř přesně v 19h do kempu Jáňův dvůr. Tam už na nás čekali přibyvší další dva účastníci Tour Pavlové D. a K., kteří vyrazili z domu až dnes, aby část trasy (tuším z Brna) dojeli na kole; chvilku po osmé dorazil i poslední třináctý jezdec Martin J., a to ne že by jel delší trasu, právě naopak. Většina strávila večer ve dvoře statku penzionu/kempu, kde po ochutnání piva ze stáje ČH (10°a Platan) plynule přešli na lahvové víno; čtyřčlenný průzkum mezitím vyrazil prozkoumat další možnosti pohostinství v obci, jež byly v příhodné, nejen v porovnání s nabídkou přehšle kozích sýrů v kempu, jež se pak některým mohl až zajídat. Pro mě byl statek představující mj. ryzí venkovskou agroturistiku jednoduše báječný. Noc byla příhodně teplá, tudíž většina z nás spala pod širákem.

Den 3. st 27.7. Nový Přerov - Havraníky, 61,4 km, 16,6 km/h, výstup 410 m, sestup 360 m
Rovinatý úvod dnešní trasy pojali někteří trochu závodně, když po ujetých 13 km jsem měl průměr 22,1 km/h, což se logicky nedalo dlouho vydržet. Po zastávce na pivo v Hevlíně, při níž Kuba musel vyměnit i duši předního kola, jsme pokračovali poblíž Dyje, proti jejímu směru toku. Obědvali jsme v restauraci Pod zámkem v Jaroslavicích, dál po převážně nezpevněných cestách mířili západně ke Znojmu. Na levý břeh Dyje jsme se vrátili v obci Dyje, odkud jsme vystoupali k vinařství Lahofer (v 296 m.n.m.), kde jsme za dnes celodenně poměrně příjemně teplého skoro jasného počasí na střešní terase okusili několik jejich téměř skvostných vín. Pokračovali jsme sjezdem do Znojma (já to vzal sólo přes Dobšice, ostatní ještě něco nastoupali přes Suchohrdly), kde nás nejprve opustil Luba, který prý musel … (no koment), my zbylí jsme u výborné večeře v La Casa Navarra přečkali krátký déšť, abychom zamířili opět na druhý břeh Dyje, kde jsme se dohodli (těžko říct, jak je to možné) že to do kempu vezmeme přímější trasou, což bylo přes Kraví horu s převýšením 101 m. Dál se jelo ještě výš (max. výška 335 m.n.m.), ale snad že do cíle to už byl jen kousek nebo po předchozích zážitcích, každopádně to vypadalo, že to už nikomu snad ani tolik nevadilo;-). Kemp za hospodou byl tak trochu mini, ale jestli by se tam všechny naše stany vešly, jsme nakonec zkoušet nemuseli, neb měli volnou chatu s deseti lůžkama, kam se většina z nás uchýlila, snad jen aby ani třetí den nemusela stavět stan. Večer po jednom pivu jsme opět přešli na víno, čehož jsme nemuseli ani tentokrát litovat.

Den 4. čt 28.7. Havraníky – Dalešická přehrada, 70,8 km, Ø 14,6 km/h, výstup 730 m, sestup 635 m
Snídani jsme si pořídili v místním obchodě a asi v 8:45 jsme za slunečného dopoledne vyrazili do úvodního kopce. Příjemné slunečné počasí s nepříliš vysokou letní teplotou vydrželo po celý den. Dnešní etapa byla poměrně kopcovitá, snad jako předehra poslednímu dějství. Mířili jsme nejprve severozápadně, po překročení Dyje nás trasa vedla nad údolím po jejím levém břehu. První zastávka byla ve svahu druhého dnešního stoupání u stánku vinice Šobes (v 328 m.n.m.). Následoval ještě jeden výjezd až jsme postupně už pokračujíc severně při vnějším okraji NP Podyjí dorazili na dnešní nejvyšší bod v obci Lesná 5 km východně od Vranova n.D. (474 m.n.m.). Dál jsme se stočili k severovýchodu a pokračovali střídavými úseky po silnici a méně ještě i po polních cestách. Poobědvali jsme v penzionu Šalamoun v Jevišovicích, ale více se kluci těšili na Kubou vychvalovaná žebra v Dalešickém pivovaře. Tam jsme dorazili neminouc pěkný úsek po naučné stezce Hrotovicko chvilku po třetí a zdrželi se tam vydatně se očerstvíc (žebra nahradil uzený bok, neméně dobrý) až do tři čtvrtě na sedm (teda druhá skupina). K přehradě to však bylo už jen asi 14 km, takže jsme tam za hoďku byli. Wilsonka je klasický velkokemp plný lidí a obytňáků (naštěstí bez Babiše), s plastovými kelímky (to už i v Kunicích mají vratné) atd., koupání v přehradě aspoň něco vynahradilo. Tam jsme měli někteří poprvé letos možnost rozbalit stan. Po zavíračce jsme vzhledem k tamním možnostem tentokrát víno neokusili.

Den 5. pá 29.7. Dalešická přehrada – Zbraslavec, 81,6 km, Ø 15,1 km/h, výstup 900 m, sestup 1025 m
Z kempu jsme vyrazili chvilku po osmé, abychom si v obci nad ním zakoupili snídani. Prognóza dnešní etapy byla ovlivněna předpovídaným deštěm. Ten se však zpozdil, tudíž jsme mohli poklidně dojet do Náměště n.O. Zde si však musím trochu postěžovat, a to že jsme sice ne pořád, ale přesto až zbytečně, v jednu chvíli dokonce delší trasou, jeli po celkem frekventované silnici. Bylo to tím, že se nikdo pořádně neujal navigace, tak nějak každý chvilku tahal pilku. Dál už si to trochu sedlo a nějak jsme pokračovali podle plánované trasy a kupodivu jsme jeli více mimo silnice. Tentokrát jsme s očekáváním deště vynechali občerstvovací zastávky, stejně dopoledne bylo ještě všude zavřeno, že. Po nadjetí dálnice jsme sjeli z prudkého kopce po železné cestě, což zanechalo následky na Zdenkově zadním kole, který z ní měl osmici. Nevím kolik z nás doufalo, že se tak Zdenka zbaví, ale víc nás by jistě uvítalo, kdyby pro něj někdo dojel a my se zbavili báglů. Ale Zdenek se rozhodl jinak, a to tak, že to nevzdá a po odpojení zadní brzdy pokračoval jako by se nic nestalo. Chvilku před dvanáctou jsme dojeli k rekreačnímu areálu Vaverkův mlýn na Podolí a v tamní restauraci si dali oběd a pak i další kolo občerstvení neb začalo konečně pršet. Když po druhé hodině přestalo mohli jsme opět bez deště pokračovat dál. Po projetí údolím Bílého potoka nás čekala už jen ta horší část dnešní trasy a to jak se ukázalo nejen kvůli výškovému profilu. Volba jet z Veverské Bitýšky po zvlněné silnici přes Sentice a po frekventované skrz Tišnov do Předkláštěří, byla upřednostněna před lesní cestou kvůli předchozímu dešti, což se nesetkalo s námitkami, když opomenu Džanka jedoucího vzadu, a když už byla většina v horní půli kopce nad Bitýškou, tvrdícího, že se tento dá objet. Nevím, jestli myslel, to co já posléze vyhledal v mapách.cz, prostě měli chlapci štěstí, že sem neměl u sebe mapu, protože bych asi neváhal jet po cyklo mimo silnici. Ale kdo ví, únava už byla značná a konec se blížil i šlapáním po silnici, vlastně po ní přece jen víc. Našim následovatelům každopádně doporučuji tuto alternativu po cyklotrase Tišnovsko až do Předkláštěří. V tamním klášterním pivovaře jsme si dali poslední pivo při cestě a s menším zdržením něco po půl paté, poté co Kuba ještě musel vyměnit duši jeho letos neoblíbeného zadního kola, jsme mohli pokračovat už velmi příjemnou přitom stále stoupající silnicí přes Lomnici k rozcestí nad Kunicemi, což byl s 637 m.n.m. vůbec nejvyšší bod naší letošní Bike Tour. Postupně jsme se rozloučili s přespolními účastníky a my zbývající jsme dojeli k domovské hospodě asi v půl sedmé. Zde jsme dvěma hladinkami naše putování definitivně ukončili.

Když se vrátím k v úvodu naznačené náročnosti trasy, tak na plánovací schůzce se Martin s Kubou zdolání úvodní a především závěrečné etapy vzhledem k nestejné výkonnosti všech aktérů docela obávali, ale po asi páté plzni, už jim to prý tak zlý nepřišlo. Jak se však ukázalo, přestože na kole to byl docela záběr, hlavně nepoměrně zvýšený vezením sebou věcí na spaní, jež jsme nakonec ani tolik neupotřebili, tak na záměr ukázat i těm méně znalým (jako já) něco z moravského vinařského kraje, to myslím nemělo nijak velký negativní vliv a pokud by si samotnou cestu někdo tak úplně neužíval (bez těch báglů bych to i já viděl asi o dost pozitivněji), tak zážitky okolo, nám to (opět podle sebe) plně vynahradili. Tož díky letošním vedoucím za organizaci, ostatním za účast a funkčnosti života na naší planetě za možnost něco takového uskutečnit, snad bude něco takového možné i v budoucnu, přičemž se zdá, že samo sebou to tak jisté není, a že to právě na nás lidech závisí, bych rád, aby se to konečně dostalo do myslí lidí, resp. aby v nich dokázali nacházet nejen pohnutky k vlastnímu prospěchu.

Letošní celková statistika (v mém podání): ujetá vzdálenost 364,1 km, výstup 2715 m, sestup 2890 m (ty dvě poslední čísla by se měla shodovat, takže pro logické vyznění je zprůměruju na 2802 m).

Podobně jako loni si neodpustím příhodný epilog, dokonce místně se dotýkající námi projížděnou oblast. Je to část komentáře Petra Bittnera-Kronika osobní odpovědnosti, kapitola lesní požáry:

Při představě, že páteří české obrany proti masivním lesním požárům v suchých měsících poháněných klimatickou změnou bude „osobní odpovědnost“, se mi vybavil nedávný zážitek. Jeden letní večer popíjíme s přáteli víno na vyprahlém Svatém kopečku v Mikulově. Svatý kopeček je přírodní rezervace, protože na něm roste velké množství chráněných rostlin. Hnízdí tu také můj oblíbený ťuhýk, který si napichuje kořist na větev jako špíz. A údajně tu žije i pár výrů.

V tom jsme spatřili pár desítek metrů pod námi pár novomanželů, doprovázený fotografkou, kteří se ve tmě a vzdor větru (jsme ve výšce 363 metrů nad mořem) vehementně snaží zapálit obrovský lampion. V plánu ho měli vypustit a s pomocí profesionálního osvětlení vyfotit, kterak na něj v letu zasněně hledí. Po nekonečných minutách boje neukojitelné lidské blbosti s nepříznivými povětrnostními podmínkami se jim podařilo zažehnout vpravdě robustní plamen. Lampion hoří.

Polovina úspěchu, chtělo by se říct — je-li plným úspěchem smrt v plamenech. Nyní se ovšem lidská blbost vtělená v nešťastnou trojici šťastných novomanželů a fotografky obrací k dalšímu horizontu: skutečně chtějí vyslat tento silně hořící, vratký a nevyzpytatelný mechanismus nazdařbůh z nejvyššího místa nad chráněnou flórou a stále ještě přítomné desítky lidí — z nichž jsou mnozí navíc notně nasáklí alkoholem. Samce výra probouzí ze snu zlá předtucha.

Na desátý pokus se lampion dostává do výšky zhruba tří metrů, kde je okamžitě polapen vzdušným poryvem a zcela mimo reakční dobu fotogenického úsměvu nastávajících, natož akční rádius fotografky odnesen ze strmého jižního svahu, který je vyhlášený výskytem vzácného kosatce nízkého a ožanky horské. Teprve v tuto chvíli trojice svou snahu vzdává a nejevíce zájem o osud svého instagramového vynálezu zkázy se vydává směrem k městu.

Plameny šlehat nezačaly, katastrofu se patrně podařilo zažehnat společnou iniciativou výra, který lampion zpacifikoval ze vzduchu, a skupiny ještěrek zelených, zvyklých a evolučně adaptovaných na „osobně odpovědné“ návštěvníky, jež plamen uhasily svými jazyky.

Poučení je, že pokud bude naše vláda i v případě lesních požárů — kterých bude i na našem území přibývat — apelovat na lidskou zodpovědnost, tak jsme v prd*li. Protože tatáž vláda v čele s ODS učí lidi především zodpovědnosti za sebe sama. Takže naši společnost stále více tvoří zejména takové trojice, které cítí intenzivní zodpovědnost za věci typu vydařená stylizovaná novomanželská fotka na sociální síti, víc než za ohrožení vyprahlé chráněné oblasti letícím ohněm.

 Celé znění na https://denikreferendum.cz/clanek/34244-kronika-osobni-odpovednosti-kapitola-lesni-pozary.